Bourání Transgasu

Upozornění na úvod: pracuji v kanceláři Jakub Cigler Architekti, která se podílí na přípravě nové stavby na místě komplexu Transgas. Text je psaný bez ohledu na tuto skutečnost, ale to mi samozřejmě nemusíte věřit.

O Transgasu se napsalo téměř vše, kromě Institutu Václava Klause se vyjádřilo už kompletní spektrum českého kulturního života v předem jasných liniích, aby výsledek dopadl tak, jak se dalo čekat už v momentě, kdy celý spor začal – demolicí budovy. Spor dokonale naplňuje Kissingerův popis akademických šarvátek – jsou tak líté, protože nikdo z účastníků nemá možnost cokoliv změnit.

Debatě dominuje pět vzájemně se vylučujících pohledů:

1. Porevoluční výstavba je řízena velkými developery, jejich aktivity jsou vedeny jen ziskem a společnost je má zastavit, nebo aspoň jim co nejvíc znepříjemnit existenci.
2. Jakákoliv nehistorická architektura je u veřejnosti kontroverzní, brutalistická obzvlášť a demolice je proto v pořádku.
3. Brutalistické stavby, většinou určené smetánce a institucím minulého režimu jsou neoddělitelné od totalitní povahy okupovaného státu a bez ohledu na případné kvality mají být odstraněny.
4. Soukromý investor má právo s pozemkem a stavbou udělat cokoliv a další debata je zbytečná.
5. Brutalistická architektura je vždy cenná a všechny její příklady má chránit a ideálně i provozovat stát.

Mělo by být možné udržet v hlavě dvě myšlenky současně: Brutalismus je pozoruhodná a někdy ochrany hodná architektura, která ale zároveň cíleně likvidovala městské kvality, které jsou protestujícím za jeho záchranu dnes právem cenné.

Protesty proti demolici (a výstavbě všeobecně) se často vymezují vůči “developerským projektům” a “miliardářům”. Developerský projekt je bohužel termín, který nic neznamená, každá neveřejná stavba je z principu developerská, označení dává stejný smysl jako rohlíku říkat “pekárenský výrobek” a pekaři “spekulant s moukou” za účelem vzbuzení podezření na nekalou činnost. Vymezení se proti několika jednotlivým hráčům na trhu s pražskými nemovitostmi je možná pochopitelné, ale protestující si zřejmě neuvědomují, že odporem vůči jakékoliv výstavbě a vynucováním nesmyslných regulací prodlužující a prodražující výstavbu to nenatřou miliardářům.

Jen velké firmy si mohou dovolit stavět, protože libovolná výstavba u nás vyžaduje specialisty, kteří dlouhý proces přípravy stavby umí organizovat a hlavně kapitál, který umožní firmě fungovat mnoho let, než stavba vůbec začne. Komplikování výstavby znemožňuje vytvoření efektivní konkurence, která by se mohla zaměřit na menší projekty a vyšší kvalitu. Vzhledem k tomu, že je u nás stavění tak složité, nejisté a nákladné, estetická strana návrhu je to první na čem se ušetří.

Vyčítat developerům realizaci zisku je obzvlášť bizarní. Jestli se za účelem zisku vyrábí dorty, píšou básně a transplantují srdce, stavění měst bude sotva výjimkou. Města jsou od počátku své existence hlavně trhem s pracovními příležitostmi a všechny jejich příjemné externality včetně oper, parků a studií na jógu jsou podmíněné tím, že na tom někdo vydělá. Pokud nesouhlasíte, nezlobte se na mě, to popsala i Jane Jacobs, kterou asi nelze z nadbíhání developerům podezírat.

Brutalismus je těžké definovat, protože původní definice exponované struktury, dramatické formy a přírodního stavu materiálů pochází z poloviny 60. let, tedy předtím, než velká část brutalistických budov vznikla (u nás obvzlášť). Jednou z hlavních tezí tohoto stylu je odpor vůči sklu na fasádách a nejlepší příklady působí jako čistě betonové figury bez “kazících” moderních technologií. Mnohé brutalistické budovy vychází z Kahnova principu, že nejkrásnější budova vypadá jako ruina – budova, která aby mohla odolat času musí odmítnout vše, co ji technologicky svazuje s dobou vzniku, včetně důkladného oddělení od venkovních podmínek.  Brutalismus nebyl hlavně odmítavou reakcí na nostalgizující předválečné styly, spíše byl vymezením se proti estetice mezinárodní modernismu, který po celé planetě stavěl replikovatelné budovy bez vlastností.

Současné líbivě stylizované ilustrace a nejrůznější žebříčky architektury do brutalismu zahrnují i budovy od F.L. Wrighta, SANAA, nebo Koolhaase, čím se původní definice mění na v podstatě cokoliv co je dostatečně velké a z betonu. Výrazné formy brutalistických staveb jsou velmi instagramovatelné a od Pinterestu po Airbnb je brutalismus volně zaměňován za módní interiéry holých otlučených zdí s obnaženými trubkami v každé kavárně, bez ohledu na to, jestli jsou na Letné nebo na letišti. Hashtag Brutalism je v dnešní době ideálním společníkem #Coffeelover a #Booklover – okázalá ukázka insiderské odlišnosti, která je ve skutečnosti unaveným mainstreamem. V případě Transgasu se povrchní kultura konzumace jako životního stylu ideálně protíná s podobně povrchní kulturou protestního NIMBYismu.

Přes oba extrémy – laické vyhajpování a odsouzení brutalismu jako komunistické architektury se jedná o zajímavý experiment, který se stal podobně jako předchozí odmítnuté styly znovu oblíbený v momentě, kdy začíná hrozit likvidace těch lepších příkladů.

Brutalismus je nejzajímavější možná hlavně tím, že než ho zabila ropná krize v 70. letech, byly to poslední stavby stavěné v podmínkách, kdy šetření energiemi a následné regulace nezasahovaly do kreativity. Nádherně vysoké prostory mohly být navrženy a postaveny protože nebylo třeba se bát energetické spotřeby a stavění bylo technologicky nenáročné a proto levné. Dnešní stavitelství spočívá hlavně v odborném spojování prefabrikovaných dílů, téměř vše v budově je skryté a bez odborného a certifikovaného dohledu nepostavitelné a neopravitelné. Stejně jako už dnes nejde rozebrat (a případně opravit) telefon, televizor, nebo automobil, většina současných budov je tak technologicky komplikovaná, že není jedna osoba, natož architekt, který by byl schopen všechny součásti sám navrhnout a postavit.

Kromě hrstky bohatých zemí nakloněných výrazným současným stavbám, vyžaduje netradiční architektura buď velmi silný, nebo velmi slabý stát. V našich podmínkách, kdy se na estetice budov podílí hasič, dopravní inženýr, hygienik a komunální politik stejnou měrou jako architekt, je nostalgie po stylu, který autorovi nesvazoval téměř v ničem ruce, pochopitelná.

Brutalismus je často krásný, ale trpí tím, čím téměř všechny historické budovy, na kterých dnes můžeme obdivovat velkolepé detaily a velkorysé prostory. Byla v nich zima, (nebo vedro) nadbytek světla (nebo tma) a nepříliš spolehlivý záchod. Nekompatibilita brutalismu s dnešními technologiemi je dobře ilustrovaná na příkladu Fakulty architektury Technické univerzity v Delftu. V roce 2008 15 podlažní brutalistní skvost kompletně shořel po banálním zkratu pojistek v kávovaru, protože památková ochrana znemožnila umístění hasících sprinklerů. Tento příklad je celkem úsměvný, protože se naplnil archetyp školy, která shořela během vyučování a nikdo nebyl zraněn. Podstatně temnější je příklad nedávného požáru Grenfell Tower v Londýně – brutalistická stavba měla jen jedno schodiště a požár si vyžádal 72 obětí.

Přestože vznikla v poválečné Evropě, brutalistická architektura je jedním z dědictví kolonialismu – architektura pro klima tropických držav bývala pro francouzské a britské architekty běžnou součástí vzdělání a typické brutalistické fasádní prvky, hluboce zapuštěná okna a kryté veřejné prostory byly přejaty. V tropickém kontextu vypadá brutalismus nejlépe – drsný beton a odvážné velkorysé formy vynikají v kontrastu s exotickou přírodou, jsou elegantně obrostlé zelení a stíněné veřejné prostory jsou velmi praktické vzhledem k okolním teplotám. Bohužel tento typ prostředí je do Bostonu, Londýna, nebo Prahy nepřenositelný a brutalistická estetika je v místech, kde je polovinu roku zataženo a prší, obzvlášť pošmourná.

Brutalistické budovy byly navrhované pro konkrétní perspektivní pohled, s dramatickým efektem obří masy vznášející se tak, aby byl umožněn vstup a průchod. To, jak budova vypadala z ostatních stran, jak reagovala na okolí a jak se včlenila do kontextu můžeme vidět na brutalistických stavbách dodnes – vše kromě hlavního pohledu tvoří labyrinty zdí a překážek pro chodce. To není problém údržby a úklidu, to je problém vyplývající z mylné logiky stavby. Pozdní modernismus a brutalismus považoval historickou urbanistickou strukturu města za přežitou a nepotřebnou. Cílem bylo vyčistit městské prostory od chudoby, zanedbanosti a nedostatku organizace plošným zbouráním a nahrazením uliční sítě oddělenou infrastrukturou pro rychlost a geometrii automobilového provozu.

Největším odkazem brutalistické architektury u nás není Ještěd, nebo Kotva, ale severojižní magistrála, jejíž okrasnou stafáží se Transgas měl stát spolu s dalšímu podobnými budovami poté, co by se vybourala bloková struktura Vinohrad od Muzea až k Nuselskému mostu.

Stejně jako v dnešní době se ulice v satelitech pojmenují podle stromů, které pro jejich výstavbu byly vykácené, brutalistická architektura umístila esteticky krásný umělecký prvek tam kde nikdo neočekával, že by chodili lidé. To je dobře vidět u Transgasu – nejhodnotnější část – efektní fontána se nachází ve snížené platformě, obehnané směrem k chodníku vysokou zdí a od přirozeného pohybu lidí odříznutá betonovými fortifikacemi a vjezdem do parkoviště.

Jistě, dá se říct, že fontána artikulovala vztah mezi budovou a historickou zástavbou, bohužel tato artikulace byla filtrovaná stanovištěm popelnic, protože se jednalo o hluchý, autarktický prostor, kde k pobytu není důvod. K podobnému názoru nakonec dospěl i původní autor Transgasu, který budovu také navrhl zbourat a postavit na místě nový objekt podle méně nepřátelských představ o městě.

Zkrácená verze: brutalistická architektura má zásadní nevýhodu – mylnou představu o typologii veřejných prostranství. Ta způsobila, že Transgas má parter a okolí, ve kterém dlouhodobě neuměl fungovat žádný nájemce. Zvýšené, nebo zapuštěné veřejné prostory nebyly využívány, protože byly tmavé, špatně přístupné a nebylo do nich vidět. Je jedno, jestli je vzhled budovy krásný, nebo ošklivý. Důležité je že nesignalizoval, že by byl v jejím okolí kdokoliv vítán.

Nedávná reklama Apple s běžci v barevných kostýmech natočená u Transgasu možná nechtěně poukazuje, že záměrem brutalistických budov nebylo umožnit spontánní interakce a využití prostoru, cílem bylo vyjádření vertikální autority a hierarchie – bez ohledu na to jestli v budově sídlil úřad totalitního státu, nebo centrála časopisu The Economist.

Mezi chválu brutalistických budov u nás je často zahrnutý i fakt že byly stavěny z exkluzivních materiálů a vybavené speciálně vyrobeným mobiliářem a dokonce nádobím. To je určitě zajímavé, ale těžko říct, jestli je to opravdu důvod k hrdosti. Režim, který nebyl schopen zajistit bydlení, hračky, obklady koupelen, nebo fungující lepidlo pochopitelně neumožnil ani normální výběr a nákup vnitřního zařízení a musel spoléhat na extrémně nákladnou zakázkovou výrobu. Ta se samozřejmě projevila na ještě větším nedobrovolném snížení životního standardu všech obyvatel, pro které navíc Transgas, ani další brutalistické paláce nebyly určené.

Samozřejmě že je dnes možné brutalistické budovy zachránit. Jenže pokud se už původně nejednalo o kulturní stavby, tak jejich záchrana spočívá v konverzi na byty, administrativu, hotely a nákupní domy výhradně v tom nejdražším standardu. To by dalo odpůrcům demolice Transgasu zajímavé dilema – akceptovali by záchranu luxusem?

Vzhledem ke slovníku řady známých odpůrců je možné, že spíše než o záchranu Transgasu jim jde o odmítnutí trhu s nemovitostmi. Tržní prostředí v nemovitostech má samozřejmě řadu zoufalých nedostatků, ale také způsobilo, že se oproti době před padesáti lety zdvojnásobila obytná plocha bytů na člověka a vznikla celá řada slovních spojení, která by předtím dávala málokomu smysl, například “vlastní neprůchozí pokoj.”

V případě výstavby má česká veřejnost jasno. Stavět se nesmí nikde a nic (včetně škol, ústavů pro postižené, nebo zeleně pokud je na úkor parkování) a jestli ano, akceptovatelná náplň libovolné parcely je buď park pro psy, nebo aspoň “kulturní stavba,” ať to znamená cokoliv.

Dobře, Transgas by dostal památkovou ochranu a vykoupil by ho stát. Co by se s ním stalo dál? K čemu by bylo dobré do něj provizorně umístit pár desítek magistrátních úředníků? Bez zásadní rekonstrukce interiéru by v něm téměř nebylo možné fungovat, jak ukazuje esteticky krásná, ale technologicky nevyhovující budova Emauz s kancelářemi IPRu.

Tak třeba se mohl stát galerií. Ale v Praze je 120 galerií, soukromé nepočítaje. Jen Národní galerie má k dispozici 10 objektů, se kterými si podle vlastní koncepce rozvoje neví rady. Problém českých galerií je spíše v nadbytku památkově chráněných budov a nemožnosti s nimi efektivně nakládat. Vytvořit z Transgasu galerii by dávalo smysl jen pokud chceme rozšířit počet kandidátů na umístění Epopeje.

S velkou částí kritiků se dá najít široká shoda v představě ekonomické, ekologické a sociální agendy. Ta je ale přímo v opozici proti prioritám plánování měst podle brutalistické estetiky: autorita vůči participaci, věže v zeleni obklopené auty proti různorodé městské struktuře pro pěší, hierarchie tayloristické společnosti mas vůči individuálnímu přístupu a okázalé plýtvání energiemi vůči jejich šetření.

Nejlepší cesta k prosazení společnosti, která otevírá příležitosti dalším využívat všechny materiální a sociální výhody měst,  je umožnit výstavbu v kompaktních centrech. Není to intuitivní názor, ale Praha má příliš výplňové zeleně, nadbytek hluchých míst a nevyužitelných budov – vše z toho by mělo být změněno na to co je nejvíc potřeba – nové stavby.

Jedna velká budova v kompaktní zástavbě, kde je pohodlné dojít pěšky a dojet už stávající hromadnou dopravu má v případě blokování jedinou alternativu – mnohem víc budov na periferii, na úkor skutečné přírody, v logistické krajině obrovských vzdáleností, plně závislé na dopravě autem.

Rozhodnutí jestli výstavba bude tržní, městská, sociální atd. je důležité, ale vedlejší – první krok je akceptovat měnící se potřeby města, shodnout se že stavění je dobré a blokování výstavby není ochrana před chamtivými developery, ale zakonzervování rostoucí nedostupnosti života ve městě.

Kritika vůči demolici Transgasu je namířená špatným směrem. Místo vymýšlení jak netradiční (ale problematické) budovy za každou cenu chránit, by bylo od odpůrců zajímavější slyšet, jak chtějí umožnit netypickým stavbám znovu vznikat.